Konec je jen začátek...

Zdravím.

Vítám vás všechny u tohoto článku.

Nevím, jestli jste to čekali, každopádně už jsem se o tom párkrát zmiňovala někde v komentářích. Plánovala jsem to asi už někdy od poloviny ledna, či tak nějak. A teď ani pořádně nevím, jak začít. Začátky jsou těžké. Vždy je lehčí napsat konec než začátek, všimli jste si toho? Tedy aspoň já to tak mám. Letos v květnu, přesněji 23., by můj blog oslavil třetí narozeniny. Pokládala jsem za téměř samozřejmé, že zde toho dne ještě budu. 

Avšak věci se změnily. A to zřejmě mnohem víc, než jsem si ještě před pár měsíci dokázala představit. Myslím, že většina z nás ví, že ač jsem bývala optimistický, šťastný a bezstarostný človíček, táhne se se mnou obrovské množství pesimismu a depresí. Bylo to víc vnitřního utrpení, než by si možná někteří z vás dokázali představit. Mnohem víc, než jsem před ostatními dala najevo. A občas taky zjišťuji, že i někteří vnitřně trpěli nebo měli poměrně vážné vnitřní problémy, i když bych to do nich neřekla. Je docela pozoruhodné, že lidi se navenek většinou tváří, že jsou v pořádku, ale přitom mají vlastní problémy. Nebo si nějakými prošli. Přijdou domů a hroutí se.. Den co den. Prolévají možná zbytečné a zbabělé slzy... Každý den. Mezi lidmi a spolužáky se tváří, jako že jsou poměrně v pořádku, ale doma to nevydrží. Ta stěna se rozpadne. A každý den, každé ráno se dávají znovu a znovu dohromady. Jen aby se opět ke konci dne zhroutili. Dobře, tohle už mluvím opět o sobě. Jen chci říct, že ačkoliv se ostatním mohou zdát problémy některých lidí malicherné a zbytečné, ten člověk tím třeba trpí. Mučí ho to. Rozežírá ho to zevnitř. Dám vám jednu radu, pokud chcete pomoct někomu, kdo se trápí. Neříkejte mu, že jeho problémy jsou zbytečné. Vám se to může zdát jako drobnost, ale když nejste na jeho místě, nevíte, jaké to je. Ten člověk tím dost možná hodně trpí a tím, že mu vyčtete to, proč se užírá, a budete to považovat za hloupost, mu nepomůžete.

Malby, knihy, Farrah, ..

 

 ♪ I'm unstoppable
I'm a Porsche with no brakes
I'm invincible
Yeah, I win every single game ♪ 

Uch, ani se mi sem nechce nic psát, ale říkám si, že když je ten konec roku, tak bych mohla. :D Ale jen že jste to vy! Čas je totiž svině. Co jste dostali na Vánoce? Já mám poměrně nečekaně novou Farrah. A celkem pět nových knih!  ^.^ Ale namalovala jsem zatím za prázdniny jen jednu krajinku. -_- :D Uličku.. takovou starou část města. Samozřejmě, že jako vždycky jsem tam oproti předloze úplně změnila barvy, ale motiv zůstává stejný. Jinak.. po včerejšku bych vám poradila, že i pokud máte málo času a musíte ještě stihnout celkem dost věcí, jestli nemáte náladu, zajděte ven. Nejlépe s někým. Na pár hodin. A pak půjde všechno daleko rychleji! :D

 

I'm.. back? *Just for now. ;D*

 

Hoj! Buenos tardes! Uf, ani nevím, co psát, ale vím, že něco ano.. :D Tohle bylo asi poprvé, nebo aspoň poprvé, co si pamatuju, kdy jsem dobrovolně vyhlásila pozastávko a trochu delší dobu tu nebyla. Jestli někoho z vás zajímá, jestli vyšel můj ,,sebevražedný plán", tak... ano, uskutečnila jsem ho, ale nedopadl... No, prostě to nevyšlo. Ale mám to za sebou, jooo. Minulý čtvrtek, 15. prosince. No, čekala jsem s tím asi dva týdny a každý den jsem samozřejmě měla důvod. 8. prosince jsem zdrhla z jídelny, další den (přesně na mé narozky, jen tak mimochodem :D) ten někdo nebyl tam, kde jsem myslela, že bude (ale byl tam aspoň další někdo :D). V pondělí ten někdo nechodí na obědy. V úterý bylo ve výtvarce moc lidí. Ve středu mě nepozdravil a šel moc rychle a ještě asi s dvěma holkama.. A to pronásledování taky bylo nanic. xD A ve čtvrtek jsem velmi chytře počkala na to, až bude sám a... hotovo. Pravda, že mě to celkem překvapilo a ještě chvilku jsem tam stála a... když se na to dívám zpětně, bylo to celkem komické. :D

 

Pozastávko?

♪ ♫ I got this feeling, inside my bones
It goes electric, wavey when I turn it on
All through my city, all through my home
We're flying up, no ceiling, when we in our zone ♪ ♫ ♪

No ano, mohla bych si říct, že jsem s pozastavením trapná, ale myslím, že na to mám právo. A navíc nebudu jediná neaktivní. Vlastně z mého okruhu blogů, které navštěvuji, je teď nějak významněji aktivní asi jedna blogerka. :D Sice už mám od úterý zřejmě téměř všechno připravené k přijímačkám na umělecké školy a zbývá doladit pár detailů, je tu jeden nemilý detail, který zřejmě... Pokud je tak, jak si myslím, tak moje práce ještě zdaleka nekončí. Včera jsem z toho byla celkem v šoku. Ve škole teď nedostáváme nějakou hordu běžných úkolů, ale naopak máme více dlouhodobých. Tak já třeba ještě musím do Vánoc dělat zápis o knize, vizitku (tj. referát o knize), referát o dolomitu a měla bych si udělat aspoň kostru absolventky, k čemuž se ještě samozřejmě přidává učení na přijímačky.

Work, work, work...

Zvláštní to pocit, najednou jsem dostala zcela nutkavou, vrtkavou a neodbytnou chuť se tady ozvat. Věci se pro mne mění velmi často, takže kvůli mým psychickým výkyvům a výlevům často nemám náladu na nic, ale tady je ukázka, jak to vypadá v tom lepším případě, když kašlu na všechno ostatní kromě mailů. :D Snažím se kreslit a malovat. Aspoň trochu, ale lenora je zákeřná potvůrka, která mne neustále dohání. :D

Pár fotek Moanicy a obkec... :D

 

Takže, předně bych vám chtěla strašně moc poděkovat za názory a komentáře u minulého článku, protože jsem upřímně ani zdaleka nedoufala, že se mi jich tam nakupí tolik a že se tak rozepíšete! Čekala jsem spíš, že většině lidí se to nebude chtít číst, nebo to moc nepochopí, nebo tak. Jste skvělí, lidi!! ♥ Obzvlášť z některých komentářů mě něco vážně moc potěšilo. Např. poslední dvě věty Baryn mě vážně ohromily. O to víc pak když jsem si téměř vždycky přála být zajímavý a barvitý člověk. Nepotřebuju být všemi obdivovaná, stačí pár přátel, dobrých spolužáků a můj úžasňoučký výtvarkovský kolektiv! Brr, slovo kolektiv nemám ráda... :D A abych nezapomněla, nevím, jaká útěcha by pomohla Crystal a nevím, co se stalo, ale myslím, že když se někdo kamarádil s Crystal a zanevřel na ni, tak dělá chybu. A taky dodávám, že Crystaliny fan arty na Insta jsou čím dál úžasnější! Vážně mě fascinuje, jak rychle se zlepšuješ, Crys! A kolik času si na to uděláš!

Taky bych chtěla říct, že se toho od posledního článku opět hodně změnilo. Nebo hodně pro mne podstatných věcí. :D Fajn, asi dvě. Moje nálada a moje naděje. Protože včerejší výtvarka byla opět skvělá. Vlastně úžasná. A narozdíl od minula tentokrát ,,ten někdo", koho jsem si přála vidět, přišel. Takže minule jsem si skvěle pokecala, ale... bez toho někoho to přece jen není úplné. :D A taky mi včera jistá věc vyrazila dech. ... Asi bych myslela, že se mi to jenom zdálo (protože přece jen, nevím, jak moc jsem byla duchem přítomna :D), nebýt té dodatečné poznámky kámoše ,,toho někoho". No, v podstatě mi ,,ten někdo" řekl přesně to, co si já myslím o něm. A věřte mi, to ani zdaleka nic špatného není! :D No... Myslím, že teď jsem ještě větší blázen do ,,toho někoho" než nedávno...

Takžeeee, myslím, že se mi zase plně vrátila moje připitoměle veselá polovina.. :D A taky myslím, že hodlám nakreslit nějakou elfku. :D xD No. :D Náplní tohoto článku jsou kromě nezbytného obkecu a informování o stavu současné situace také fotky. Ehm, tři. xD Minisovní Moanicy. Je vážně fotogenická. xD

Kde žal končí a proud slov začíná...

Nevím, proč to dělám. Nevím, proč píšu, ani nevím co. Možná se chci jen omluvit. Možná tuhle omluvu zítra odvolám a budu šťastný člověk. Ale mám pocit, že jsem to v sobě dusila moc dlouho. Pokaždé se to přežene jako bouřlivý příval, západ slunce, zářivý plamen. Zmizí jako pára nad hrncem a další den si říkám, jak jsem byla bláhová. Jsou dny, kdy se toho nedokážu zbavit. Asi mám málo tekutin. Veškeré, které přijmu, se některé dny určitě vyplaví slznými kanálky. Ale téměř stále mám v sobě ještě dost tekutin, aby vytekly z očí. Některé dny si však přijdu jako mrtvá. Jako chyba osudu. Jako malé, pošetilé dítě, které si myslelo, že může být šťastné. Jako pošetilý člověk trápící se kvůli záležitosti, nad níž by tisíce dalších mávly rukou. Já vlastně nevím. Někdy nevím, co chci. Občas bych potřebovala objetí. Možná. Jen možná. Občas mi neskutečně pomůže, když mne někdo osloví a popovídá si se mnou. Zajímají ho mé názory. A mně nesejde na tom, jak vypadá, ale jak se chová. A kreslí, jak překrásně kreslí... Často mne zaplavuje velký obdiv k lidem, kteří by se možná, jen možná, mohli trápit tak jako já, kvůli stejné věci. Ale netrápí se. Tedy, já je neznám až tak dobře, ale myslím si, že ne. Někdy si přijdu jako pouhý směšný pěšák, nasazený pro... pro nic. A za nic. Přijdu si jako ztělesnění žalu. A toho, čím byste určitě být nechtěli.