Konec je jen začátek...

Zdravím.

Vítám vás všechny u tohoto článku.

Nevím, jestli jste to čekali, každopádně už jsem se o tom párkrát zmiňovala někde v komentářích. Plánovala jsem to asi už někdy od poloviny ledna, či tak nějak. A teď ani pořádně nevím, jak začít. Začátky jsou těžké. Vždy je lehčí napsat konec než začátek, všimli jste si toho? Tedy aspoň já to tak mám. Letos v květnu, přesněji 23., by můj blog oslavil třetí narozeniny. Pokládala jsem za téměř samozřejmé, že zde toho dne ještě budu. 

Avšak věci se změnily. A to zřejmě mnohem víc, než jsem si ještě před pár měsíci dokázala představit. Myslím, že většina z nás ví, že ač jsem bývala optimistický, šťastný a bezstarostný človíček, táhne se se mnou obrovské množství pesimismu a depresí. Bylo to víc vnitřního utrpení, než by si možná někteří z vás dokázali představit. Mnohem víc, než jsem před ostatními dala najevo. A občas taky zjišťuji, že i někteří vnitřně trpěli nebo měli poměrně vážné vnitřní problémy, i když bych to do nich neřekla. Je docela pozoruhodné, že lidi se navenek většinou tváří, že jsou v pořádku, ale přitom mají vlastní problémy. Nebo si nějakými prošli. Přijdou domů a hroutí se.. Den co den. Prolévají možná zbytečné a zbabělé slzy... Každý den. Mezi lidmi a spolužáky se tváří, jako že jsou poměrně v pořádku, ale doma to nevydrží. Ta stěna se rozpadne. A každý den, každé ráno se dávají znovu a znovu dohromady. Jen aby se opět ke konci dne zhroutili. Dobře, tohle už mluvím opět o sobě. Jen chci říct, že ačkoliv se ostatním mohou zdát problémy některých lidí malicherné a zbytečné, ten člověk tím třeba trpí. Mučí ho to. Rozežírá ho to zevnitř. Dám vám jednu radu, pokud chcete pomoct někomu, kdo se trápí. Neříkejte mu, že jeho problémy jsou zbytečné. Vám se to může zdát jako drobnost, ale když nejste na jeho místě, nevíte, jaké to je. Ten člověk tím dost možná hodně trpí a tím, že mu vyčtete to, proč se užírá, a budete to považovat za hloupost, mu nepomůžete.

Nakonec tady ale přece jen nechci šířit depresi. Ještě bych však chtěla podotknout, že ačkoliv je to těžké, i když ztrácíte chuť žít a přemýšlíte o sebevraždě, nedělejte to. Vtip je v tom, že to vy musíte vyhrát. I když vás cokoliv srazí na kolena, vždy se zvedněte a bojujte dál. Přečkejte i ty nejhorší chvíle. A když se trochu vyjasní, zatněte pěsti a bojujte. Dejte do toho všechno. Uduste v sobě depresi a smutek, vytlačte svou temnou stránku, nenechte ji vás pohltit. Nechte vztek proudit svým tělem a změňte vše, s čím jste nespokojení a co změnit můžete. Určitě totiž máte lidi, pro které stojí za to bojovat. To je jedna z věcí, které jsem zjistila. Jestli máte někoho, pro koho stojí za to žít, upněte se na tu jedinou naději a nechte ji, aby vás vytáhla na hladinu a odrazila vás ode dna.

Protože vzdát se je zbabělé. Mnohem těžší je stále bojovat a smát se, být šťastný. Jelikož je nesmírně jednoduché se svým problémům odevzdat a den co den brečet. Jednoho dne zjistíte, že díky těm, kterým byste obětovali věčnost, jste ochotní udělat cokoli. Změnit se od základů, přestat si stěžovat, vzchopit se a začít se smát. Odmítat brečet. Stačí mít v sobě vzdor, odhodlanost a sílu bojovat.

A teď se pomalu dostáváme k dalším důležitým věcem. Už jsem zmiňovala, že se toho mnoho změnilo. Především se pomalu, ale jistě změnily mé priority a celý můj život a jeho smysl se přeskupily. Momentálně jsou pro mne zcela důležité a nepostradatelné dvě věci: umění a lidé, na kterých mi záleží. Kteří mě vždy vytahují ze dna na hladinu. Kteří mě nenechají klesnout úplně. A tak nějak se monsterky a everky, spolu s blogem začaly stávat méně důležitými. Začaly se rozplývat v krásné vzpomínky, avšak zřejmě provždy minulost. Je neuvěřitelné, že si to člověk nejdřív ani neuvědomí. Velké změny se většinou dějí pomalu.

Ani nevím, jestli je to pro mne dojemné. Pro mne jsou dojemné spíš jiné věci, spojené například s kamarádkami nebo jedním důležitým člověkem.

Na závěr musím ještě zmínit, že jsem se dostala na obě umělecké školy. Jdu do Valmezu. A moc se tam těším. Je zajímavé, jak si člověk ani plně neuvědomí, jak tvrdě dřel (protože já zpravidla když mám moc práce, tak se u toho flákám), než to z něho neopadne. Takový pocit jsem měla po dvojích přijímačkách a referátu o knize, zvládnutém úspěšněji, než jsem čekala.

A jelikož tímto článkem asi jako vždy velmi nemoudře prokrastinuji, musím se s vámi zřejmě už definitivně rozloučit.

Sbohem.