Kde žal končí a proud slov začíná...

Nevím, proč to dělám. Nevím, proč píšu, ani nevím co. Možná se chci jen omluvit. Možná tuhle omluvu zítra odvolám a budu šťastný člověk. Ale mám pocit, že jsem to v sobě dusila moc dlouho. Pokaždé se to přežene jako bouřlivý příval, západ slunce, zářivý plamen. Zmizí jako pára nad hrncem a další den si říkám, jak jsem byla bláhová. Jsou dny, kdy se toho nedokážu zbavit. Asi mám málo tekutin. Veškeré, které přijmu, se některé dny určitě vyplaví slznými kanálky. Ale téměř stále mám v sobě ještě dost tekutin, aby vytekly z očí. Některé dny si však přijdu jako mrtvá. Jako chyba osudu. Jako malé, pošetilé dítě, které si myslelo, že může být šťastné. Jako pošetilý člověk trápící se kvůli záležitosti, nad níž by tisíce dalších mávly rukou. Já vlastně nevím. Někdy nevím, co chci. Občas bych potřebovala objetí. Možná. Jen možná. Občas mi neskutečně pomůže, když mne někdo osloví a popovídá si se mnou. Zajímají ho mé názory. A mně nesejde na tom, jak vypadá, ale jak se chová. A kreslí, jak překrásně kreslí... Často mne zaplavuje velký obdiv k lidem, kteří by se možná, jen možná, mohli trápit tak jako já, kvůli stejné věci. Ale netrápí se. Tedy, já je neznám až tak dobře, ale myslím si, že ne. Někdy si přijdu jako pouhý směšný pěšák, nasazený pro... pro nic. A za nic. Přijdu si jako ztělesnění žalu. A toho, čím byste určitě být nechtěli.

Možná jsem blázen. Možná jsem naivní. Možná jsem zoufalá. Ale přece jen nemám dost síly na to, abych ukončila to, co začalo před necelými patnácti lety. Život osoby, jejíž skořápka, jejíž vzezření, ji trápí zřejmě daleko víc, než by mělo. Svět je až příliš povrchní. Ale kdy nebyl? Lidi občas víc zajímá jak vypadáte. Když vás neznají, nemají zájem o vaše názory. Nezajímají je vaše zájmy, vášně, emoce, starosti, radosti. Nezajímá je váš talent. Váš pohled na svět. V minulosti, ještě před pár lety, jsem byla podobná. Byla jsem dětinská. Asi jsem často odsuzovala podle vzhledu. Nesešlo mi na tom. Neuvědomovala jsem si to. Až jsem si s odstupem času začala uvědomovat, že je to špatné. Až jsem začala být nespokojená sama se sebou. Nespokojenost přerostla ve smutek. Smutek v žal. A žal v hněv. A stále se mísí, víří kolem a skrz sebe jako zuřivé tornádo. A já možná ani nejsem dobrý člověk. Začínám být občas protivná, přestávám se krotit. Nesmíte dráždit hada bosou nohou. Ani smutného člověka holýma rukama.

Nedávno jsem si asi po dvou týdnech splínu, marných nadějí a mizerných vyhlídek dovolila být opět šťastná. Asi na čtyři dny, včetně oné výtvarky minulý týden. Nemohu uvěřit, že to bylo minulý týden. Ale byla jsem opět šťasná. Každé ráno i večer jsem si při pohledu do zrcadla říkala, že nevypadám tak hrozně. Jen ty kruhy pod očima mi to zatraceně kazí. Ale pak, o víkendu, se stal převrat. Já z toho začala mít depku. Byla o to větší, oč víc jsem si připadala blázen do jednoho člověka.

Ale úterky mě vždy uklidní. Nezáleží na tom, jestli jsem předchozí den měla náladu na pád z útesu, ti úžasní, zázrační lidé mě vždy vyléčí. Jeden kluk ve výtvarce předevčírem říkal, že to je poprvé, co chodí do výtvarky rychlejší chůzí a tolik se neulívá. :D A já jsem se každé úterý tohoto roku začala do ZUŠky vážně těšit. A to tam se mnou ani nejsou kámošky! O to víc mi to přijde neuvěřitelné. Považuji to tam za jedno z míst, kde mne nebudou odsuzovat kvůli tomu, jak vypadám. Ne že bych si chtěla stěžovat na svou třídu ve škole, ale vsadím se, že si tam určitě už někdy někdo pomyslel, že vypadám blbě. Na některé lidi bych tam vážně nesázela, kdybych hledala pomoc.

Ať si o mně kdokoli z nich myslí, že jsem pitomá, otravná, naivní, šprtka, ... Cokoli. Pokud mne nesoudí podle vzhledu, pak už je pouze jejich problém, co si o mně myslí. Ať si nechají své pošetilé názory, neznají mne. Ale ano, nikdo z nich mi snad nikdy neřekl nic špatného. Ovšem co si myslí, to nevím.

Ve výsledku nevím, jestli bych zmizení kruhů pod očima a krásu vyměnila za talent. Protože přece jenom, díky výtvarce jsem našla po kamarádkách druhé lidi, kterých si vskutku moc vážím a ač o tom ani netuší, často si na ně vzpomenu a je mi o kousíček lépe. Na rozhovory o kresbách, malbě, Jokerovi, filmech, Sebevražedném oddílu, ..

Někdy si připadám, že už ani nehledám štěstí. Pouze útěchu, kterou nacházím v umění, ve výtvarce, u kámošek, .. A teď jsem se ji snad rozhodla hledat i zde. Či se omluvit za případné prodlevy tady na blogu. Možná mne pochopíte. Mám vás ráda.

Adios!