čtvrtek 17. listopadu 2016

Kde žal končí a proud slov začíná...

Nevím, proč to dělám. Nevím, proč píšu, ani nevím co. Možná se chci jen omluvit. Možná tuhle omluvu zítra odvolám a budu šťastný člověk. Ale mám pocit, že jsem to v sobě dusila moc dlouho. Pokaždé se to přežene jako bouřlivý příval, západ slunce, zářivý plamen. Zmizí jako pára nad hrncem a další den si říkám, jak jsem byla bláhová. Jsou dny, kdy se toho nedokážu zbavit. Asi mám málo tekutin. Veškeré, které přijmu, se některé dny určitě vyplaví slznými kanálky. Ale téměř stále mám v sobě ještě dost tekutin, aby vytekly z očí. Některé dny si však přijdu jako mrtvá. Jako chyba osudu. Jako malé, pošetilé dítě, které si myslelo, že může být šťastné. Jako pošetilý člověk trápící se kvůli záležitosti, nad níž by tisíce dalších mávly rukou. Já vlastně nevím. Někdy nevím, co chci. Občas bych potřebovala objetí. Možná. Jen možná. Občas mi neskutečně pomůže, když mne někdo osloví a popovídá si se mnou. Zajímají ho mé názory. A mně nesejde na tom, jak vypadá, ale jak se chová. A kreslí, jak překrásně kreslí... Často mne zaplavuje velký obdiv k lidem, kteří by se možná, jen možná, mohli trápit tak jako já, kvůli stejné věci. Ale netrápí se. Tedy, já je neznám až tak dobře, ale myslím si, že ne. Někdy si přijdu jako pouhý směšný pěšák, nasazený pro... pro nic. A za nic. Přijdu si jako ztělesnění žalu. A toho, čím byste určitě být nechtěli.

Možná jsem blázen. Možná jsem naivní. Možná jsem zoufalá. Ale přece jen nemám dost síly na to, abych ukončila to, co začalo před necelými patnácti lety. Život osoby, jejíž skořápka, jejíž vzezření, ji trápí zřejmě daleko víc, než by mělo. Svět je až příliš povrchní. Ale kdy nebyl? Lidi občas víc zajímá jak vypadáte. Když vás neznají, nemají zájem o vaše názory. Nezajímají je vaše zájmy, vášně, emoce, starosti, radosti. Nezajímá je váš talent. Váš pohled na svět. V minulosti, ještě před pár lety, jsem byla podobná. Byla jsem dětinská. Asi jsem často odsuzovala podle vzhledu. Nesešlo mi na tom. Neuvědomovala jsem si to. Až jsem si s odstupem času začala uvědomovat, že je to špatné. Až jsem začala být nespokojená sama se sebou. Nespokojenost přerostla ve smutek. Smutek v žal. A žal v hněv. A stále se mísí, víří kolem a skrz sebe jako zuřivé tornádo. A já možná ani nejsem dobrý člověk. Začínám být občas protivná, přestávám se krotit. Nesmíte dráždit hada bosou nohou. Ani smutného člověka holýma rukama.

Nedávno jsem si asi po dvou týdnech splínu, marných nadějí a mizerných vyhlídek dovolila být opět šťastná. Asi na čtyři dny, včetně oné výtvarky minulý týden. Nemohu uvěřit, že to bylo minulý týden. Ale byla jsem opět šťasná. Každé ráno i večer jsem si při pohledu do zrcadla říkala, že nevypadám tak hrozně. Jen ty kruhy pod očima mi to zatraceně kazí. Ale pak, o víkendu, se stal převrat. Já z toho začala mít depku. Byla o to větší, oč víc jsem si připadala blázen do jednoho člověka.

Ale úterky mě vždy uklidní. Nezáleží na tom, jestli jsem předchozí den měla náladu na pád z útesu, ti úžasní, zázrační lidé mě vždy vyléčí. Jeden kluk ve výtvarce předevčírem říkal, že to je poprvé, co chodí do výtvarky rychlejší chůzí a tolik se neulívá. :D A já jsem se každé úterý tohoto roku začala do ZUŠky vážně těšit. A to tam se mnou ani nejsou kámošky! O to víc mi to přijde neuvěřitelné. Považuji to tam za jedno z míst, kde mne nebudou odsuzovat kvůli tomu, jak vypadám. Ne že bych si chtěla stěžovat na svou třídu ve škole, ale vsadím se, že si tam určitě už někdy někdo pomyslel, že vypadám blbě. Na některé lidi bych tam vážně nesázela, kdybych hledala pomoc.

Ať si o mně kdokoli z nich myslí, že jsem pitomá, otravná, naivní, šprtka, ... Cokoli. Pokud mne nesoudí podle vzhledu, pak už je pouze jejich problém, co si o mně myslí. Ať si nechají své pošetilé názory, neznají mne. Ale ano, nikdo z nich mi snad nikdy neřekl nic špatného. Ovšem co si myslí, to nevím.

Ve výsledku nevím, jestli bych zmizení kruhů pod očima a krásu vyměnila za talent. Protože přece jenom, díky výtvarce jsem našla po kamarádkách druhé lidi, kterých si vskutku moc vážím a ač o tom ani netuší, často si na ně vzpomenu a je mi o kousíček lépe. Na rozhovory o kresbách, malbě, Jokerovi, filmech, Sebevražedném oddílu, ..

Někdy si připadám, že už ani nehledám štěstí. Pouze útěchu, kterou nacházím v umění, ve výtvarce, u kámošek, .. A teď jsem se ji snad rozhodla hledat i zde. Či se omluvit za případné prodlevy tady na blogu. Možná mne pochopíte. Mám vás ráda.

Adios!

13 komentářů:

  1. Doufám, že Ti nebude vadit má odpověď na tento článek, jen mě mrzel i za tebe a tak mi přišlo, že bych na něj mohla zareagovat a možná ti i trochu pomoct. Snad budu mít to štěstí, že si mou odpověď přečteš. Nebude to nijak dlouhé, abych tě nezdržovala mým bezvýznamným komentářem, jen jsem chtěla říct, že se tak cítím občas taky. Takže v tom nejsi vůbec sama, plně Tě chápu. A také to, abys kašlala na vzhled a soustředila se na svůj talent, kterého máš neskutečně mnoho. Vzhled je bohužel v dnešním světě věc, podle které ostatní soudí, ale vzhled je jen skořápka, která se v průběhu života změní.☻ Navíc, není důvod, aby sis tohle o sobě myslela. :) A také zapomeň na ty lidi, kteří tě táhnou dolů, protože ti jednou přestanou. Věnuj se těm, kteří tě mají rádi a podrží tě, protože ti tu budou napořád. ☺
    S pozdravem, Ema.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě, že mi to nevadí. A čtu si každý komentář. Jsem za tvůj názor moc ráda a vážím si ho. Moc mi to pomáhá, a jsem ráda, že jsi to tu objevila právě ty.

      Vymazat
    2. To jsem moc ráda. :) V pořádku, spíše já jsem neskutečně ráda, že ti to alespoň trochu pomáhá. A taky jsem šťastná za to, že jsem to objevila, protože Tě opravdu chápu, a nejsi v tom rozhodně sama. ☺ Tak se drž!☻:)

      Vymazat
  2. Vím přesně jak se cítíš, občas i premýšlím jestli mám právo žít. Na prvním stupni jsem nikoho neměla, nikdo se semnou nebavil, proto jsem si založila blog, protože tam mne lidi neodsuzovali podle vzhledu a měli ty články rádi a já jsem se s nimi skamaradila i když jsem je nikdy nevidela a oni mne taky ne. A jsem za to ráda, protože to bylo a doufám ze porad je nejlepší období mého života. Ani newim proč to sem píšu, ale neboj nejsi v tom sama :)

    OdpovědětVymazat
  3. Zuzu, celé tohle velké trápení je zbytečné! Nemáš proč být smutná z toho, jak vypadáš, zato přece nemůžeš!!! Navíc vypadáš dobře, vogo xD :D! Božínku, ty bys jako někdy chtěla aby ses nenarodila?! To si děláš srandu ne? Víš jaká by tě byla škoda??? Jestli máš doma depky, tak si zalez někam, kam za tebou nikdo nepůjde, a kresli a maluj :D! Já jaksi na to nemám moc chuť nebo tak...Nemám přesně vyhraněné to, co mi jde, nebo bych chtěla dělat, v poslední době jsem totálně zmatená ze svých pocitů a citů...NAvíc já se taky nehlídám, když se hooodně naštvu, tak prostě řvu, brečím a zuřím...Takže klííídek. Nejsi sama! Navíc máš na koho myslet. Tím myslím pana Kryšp...Ehm, víš koho :D ;). Hlavně myslet pozitivně! Já jsem měla úděsné září a říjen a to myslím skutečně velké problémy - ohledně koček, takže jestli tě trápí vzhled, nebo depky - vždycky může být hůř a jsou lidi, co nemají nic. Co jim třeba umrěl manžel/manželka/dítě/matka/otec při autonehodě, co trpí hladem, co jsou na vozíčku, co mají nevyléčitelnou chorobu, ale přesto se snaží být na okolí milí a usmívají se. Takoví lidi, co si něčím prošli jsou hodně psychicky silní. Ale ty máš v podstatě všechno. Jídlo, pití, střechu nad hlavou, noootebook, zrcadlovku, brusle, kolo, monsterky, everky, čičiny, mamku, taťku a otravného Ráďu :D!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takže se opři do života a nenech se jím zdeptat!

      Vymazat
  4. Vím jak se cítíš a chápu tě. Já si taky kolikrát říkám, že jsem ošklivá a že ostatní jsou hezčí. Ale myslím si že jsi určitě hezčí než já...
    Každopádně tvůj talent je teda veliký, líbí se mi jak kreslíš a určitě bych jednou chtěla kreslit jako ty. Netrap se vzhledem! Je totiž spousta lidí, co tě mají rádi. Třeba já! No, teď jsem zrovna napsala trošku pitomý komentář, kterým ti asi moc nepomůžu. Ale fakt, mě možná mělo rádo pár lidí, a když jsem si začala říkat že jsem hnusná, tak mě některý lidi přestali mít rádi.
    Třeba zrovna předminulý týden jsem si říkala, že jsem ošklivka a pak jsem z toho brečela před sestrou a ona mi pak druhý den, když na mě byla naštvaná, řekla že jsem "hnusná holka s beďarama".
    Sourozenci jsou někdy děsný...
    Takže vidíš! Ve všech článcích působíš moc mile a optimisticky, tak taková zůstaň! Držím palečky!

    OdpovědětVymazat
  5. Niekedy myslím podobne a zrovna tieto dni áno. Pretože ma odkopli blogové kamarátky, s ktorými som si myslela, že budem bff navždy. Minju, Jane... A možno Halla... Všetko kvôli Terez... Vlastne keď M napísala, že ma nemá rada a síce som sa snažila urobiť naozaj všetko, naše kamarátske vzťahy sa navždy rozbili a mňa to viac ako veľmi, veľmi moc mrzí... Takže už asi dva dni sa pristihujem, ako čučím do blba a pýtam sa Boha, či je ešte nejaká nádej? Boli mi všetkým a teraz kvôli jednému človeku som o ne prišla. A cítim sa strašne... O to viac, že nemám skutočnú kamarátku, ktorej by som sa mohla vyplakať na rameno a povedať jej úplne všetko, čo ma trápi... Okrem naozaj super spolužiakov, skupiny na Viberi a psa nemám asi fakt nikoho takého... Zuzi, nemáš sa prečo trápiť, máš super kamošky, ktoré ti závidím a fajn život! A ja sa tiež nemám až tak zle. Stále mám super triedu. A budem naďalej prosiť Boha o to, aby mi vrátil kamarátky... Veľa ľudí sa trápi omnoho viac, takže mysli pozitívne! Máš šťastie, že máš kamarátky, ktorým sa môžeš zveriť, talent a proste všetko! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já sice nevím, co se to mezi vámi s Terez stalo, taky nechápu proč skončila, ale souhlasím s tebou že Zuzka má skvělé kamarádky, které nemá každý člověk.

      Vymazat
  6. Někdy se cítím podobně. Ve třídě mě drtivá část třídy má za šprta, který je pitomý na sport. Opravdu mě to jedna holka, kterou považuji za kamarádku, řekla, že slyšela jak si o mě tak skupinka lidí povídá. Nechápu člověka co tohle označení, šprt, vymyslel. To že si ráda čtu a mám dobré známky přece neznamená, že když dojdu domů tak hned vyhrabu učebnici a učím se. Když už se učím, tak se do toho nechce. Ale to že jsem pitomá na sport potvrzuji. Je to špatný pocit, když se v těláku dělíme na týmy a mě si vybírají jako poslední. Protože mě nikdo jiný nechce. V některých chvílích bych na lidi chtěla zařvat jak se cítím, tak moc mě vadí označení šprt, tak moc bych to těm lidem chtěla vmíst do obličeje. Přede všemi. Aby věděli, že nejsem jen ten člověk, jen ta otravná šprtka, která je vždycky pozitivní. Doufám a přeji to, aby ses z toho dostala.

    OdpovědětVymazat
  7. Snáď to vyjde. Píšem z mobilu.

    Úprimne nemyslela som si že som jediná ktorá sa takto cíti... skoro stále... ale je fajn počuť že nie som jediná :P Ja keď mám túto náladu tak sa vyspím a ráno mi je ešte horšie... Haha. Väčšinou sa vtedy snažím kresliť... Čo mi veľmi nejde takže všetko vyhodím a je mi ešte viac zle... Super. Úprimne, kamarátky mám. Také, polovičné? Aj tak mám stále pocit že ich strácam... Takže si skoro všetko nechávam pre seba. Mám ten problém že nerada hovorím a zaťažujem ľudí svojimi problémami, preto väčšinou mlčím a snažím sa ehmm... Vyzerať pozitívne... A potom mi je zle z toho že to robím... Asi by som nemala robiť nič. Také záchranné lano je u mňa výtvarná tiež. Som úplne nadšená z toho keď tam idem a mám pokoj od všetkých... A sú tam aj fajn ľudia :) Niekedy ma ale pochytí nálada všetko kritizovať aj tam. To je po tom problém... Všetko gumujem :P Takže buď ma zachráni výtvarná alebo ešte fotografický krúžok. I keď tam ešte nepoznám dostatočne ľudí (a k tomu sú z mojej školy -.-) ale snáď sa to zlepší. Asi som nijako nepomohla ale dúfam že nevadí.... Ja mám hroznú chuť ísť k tebe a rozprávať sa. :D A nejako pomôcť... :P

    OdpovědětVymazat
  8. Myslím, že každý si takhle občas připadáme, nezávisle na věku, takže se do toho dokážeme dost dobře vcítit, alespoň já tedy ano. Proto je dobře, že máš něco, co tě takhle naplňuje a dodává optimismus. :)

    OdpovědětVymazat
  9. Když já si říkám, proč by měl každý člověk hned dumat nad emocemi, vášněmi a touhami člověka, kterého nezná ...? Lidé tohle prostě v povaze nemají, a je to normální. Je i normální posuzovat vzhled, je normální udělat si obrázek o člověku podle jedné první věty. Ale není normální se u toho zaseknout a nedovolit tomu člověku, aby řekl víc, aby se nějak projevil a stal se skutečně zajímavým. :)

    Mrzí mě, že jsi nešťastná a že se nedokážeš mít ráda. Nemusí tě trápit, co říkají druzí ... :)
    A je jedině fajn, že sis našla někoho na té výtvarce ... a že sis našla výtvarku jako takovou. Talent je největší dar, ten bych neměnila za nic ... kdybych aspoň nějaký měla. :D Myslím, že útěcha a štěstí jsou často totéž. Člověk se cítí šťastný, když je utěšen. :)
    Doufám, že ti bude brzy líp. Opravdu nemáš důvod sebou nějak pohrdat. :) Jsi šíleně talentovaná a zajímavá. Tvé články mě baví a tvé kresby ohromují. :)

    OdpovědětVymazat