Zdravím.
Vítám
vás všechny u tohoto článku.
Nevím,
jestli jste to čekali, každopádně už jsem se o tom párkrát zmiňovala někde v
komentářích. Plánovala jsem to asi už někdy od poloviny ledna, či tak nějak. A
teď ani pořádně nevím, jak začít. Začátky jsou těžké. Vždy je lehčí napsat
konec než začátek, všimli jste si toho? Tedy aspoň já to tak mám. Letos v
květnu, přesněji 23., by můj blog oslavil třetí narozeniny. Pokládala jsem za
téměř samozřejmé, že zde toho dne ještě budu.
Avšak
věci se změnily. A to zřejmě mnohem víc, než jsem si ještě před pár měsíci
dokázala představit. Myslím, že většina z nás ví, že ač jsem bývala
optimistický, šťastný a bezstarostný človíček, táhne se se mnou obrovské
množství pesimismu a depresí. Bylo to víc vnitřního utrpení, než by si možná
někteří z vás dokázali představit. Mnohem víc, než jsem před ostatními dala
najevo. A občas taky zjišťuji, že i někteří vnitřně trpěli nebo měli poměrně
vážné vnitřní problémy, i když bych to do nich neřekla. Je docela pozoruhodné,
že lidi se navenek většinou tváří, že jsou v pořádku, ale přitom mají vlastní
problémy. Nebo si nějakými prošli. Přijdou domů a hroutí se.. Den co den.
Prolévají možná zbytečné a zbabělé slzy... Každý den. Mezi lidmi a spolužáky se
tváří, jako že jsou poměrně v pořádku, ale doma to nevydrží. Ta stěna se
rozpadne. A každý den, každé ráno se dávají znovu a znovu dohromady. Jen aby se
opět ke konci dne zhroutili. Dobře, tohle už mluvím opět o sobě. Jen chci říct,
že ačkoliv se ostatním mohou zdát problémy některých lidí malicherné a
zbytečné, ten člověk tím třeba trpí. Mučí ho to. Rozežírá ho to zevnitř. Dám
vám jednu radu, pokud chcete pomoct někomu, kdo se trápí. Neříkejte mu,
že jeho problémy jsou zbytečné. Vám se to může zdát jako drobnost, ale když
nejste na jeho místě, nevíte, jaké to je. Ten člověk tím dost možná hodně trpí
a tím, že mu vyčtete to, proč se užírá, a budete to považovat za hloupost, mu
nepomůžete.
