Víla smrti

Osud své šaty dávno svlékl,

myslíš, že by sis přede mnou klekl?

Nedívej se tak na mě,

já nebudu tu stát,

dokud teplo tvé mě nebude hřát.

Tak odlož pýchu svou

a pojď si zahrát s temnotou!

Srdce mé už ohněm plane,

a ty víš, že neustane.

Tak podlehni mi,

zbav svou duši pout,

už navždy budem spolu plout.

Tak pojď blíž,

nakloň se temnotě,

ať nezbyde ti ani touha po svobodě!

Tak neboj se a pojď za mnou,

jen dokud jsem stále pannou. 

Však ty víš, že křídla touhy tě budou nést,

nech se na mé loďce vézt.

Řeka smrti,

pokud mi podlehneš, ublíží ti.

Avšak to já ti nemusím říkat,

tvou duši dál budu zaklínat.

Tak pospěš si,

já při tobě nebudu stát, dokud ty budeš se jen kolíbat.

Moje prokletí je touha po smrti,

já vím, není mi pomoci.

Až když budu mít další oběti.

Pokud vstoupíš za mnou,

tvá duše bude pomalu chřadnout.

Na loďce mé svezeš se,

spolu poplujeme po řece.

Po mé řece – Řece smrti,

kdo do ní vstoupí,

už se nevrátí.

No jo, zase na mě jde poezie. :D No, ehm, vím, že tahle básnička má sklony k úchylnosti (a napadl mě ještě jeden verš, který jsem tam radši ani nepsala!), ale to je v podstatě její podstata. Teda né to, že by to měla být ,,úchylná" báseň...

No, schválně, jestli uhodnete ten příběh nebo prostě jen námět. Vyhlašuju soutěž! Kdo mi napíše do komentářů jeho vysvětlení ,,námětu" té básničky (stručně o čem to je), dostane oddělovač s kým si napíše. :)