Světlo v hlubinách

Ahoj, jsem zpět! Nepsala jsem to, ale byla jsem ze včerejška na dnešek na přespání u kámošky Adi. Teda bylo nás tam všech pět, celá naše parta. Bylo to boží!! Myslím, že už jsem se asi dlouho tak dobře nebavila. Balancovali jsme tam na takovém tom nafukovacím balónu a já jednou vydržela 15 minut a 8 sekund. :´D :)) :-P Skvělé zahájení jarních prázdnin! V pátek večer jsme se dívali na film Maturita duchů, podle mě byl úžasný!! Taková trošku hororová komedie. Občas to strašidelné bylo, ale celkově spíš srandovní a někdy i vážně dojemné. Strašně se mi tam líbil Danny, byl strašně roztomilý, hlavně, když byl smutný. Občas mi ho bylo vážně líto..

(By Farrah.)

No, já už přejdu k tématu. :-P Ve čtvrtek jsem ještě večer, než jsem šla spát, složila další báseň, protože mě tak různě začaly napadat verše a podvodní námět. Psala jsem tu básničku ještě do bločku, ve kterém teda byla asi na 9 malých stránek. :´D Poezie mě začala vážně bavit, protože se v ní dá vyjádřit cokoliv, ale může to být v té básni schované, vyjádřené hlubším smyslem. Básní můžu vyjadřovat kratší i dlouhé příběhy nebo části příběhů, které jsou schované mezi verši a čtenář příběh musí pochopit. Někdy si také význam básně může přebrat každý po svém, protože já píšu hlavně takové básně s hlubším smyslem, kde je něco vyjádřeno hodně metaforicky a tak. ...No, radši vám už ukážu tu báseň, co myslíte?

Vzpomínám si.

Tehdy pod mořskou hladinou.

Proplouvala jsem řasami, 

vzduch byl cítit rybinou.

Však znáš ten odér, znáš ten pach,

vyvolává v tobě strach.

Pokaždé v těchto končinách

máš strach umřít ve zrádných hlubinách.

Vždy, když prodíráš se řasami, máš strach,

strach o své sny.

Však jednou nalezně Tě v hlubinách,

až podceníš jejich moc,

ani mořské panny nepřijdou Ti na pomoc.

Až kužel světla, maják ve vlnách zahlédneš,

bude pozdě,

už nikdy vzhůru nevzhlédneš.

Ty znáš ten odér, znáš ten pach.

Pokaždé vznáší se ve vlnách.

Až mě jednou spatří ONA,

už nezaslechnu sladká slova.

Avšak můry občas nechodí včas spát,

a já nemusím umírat.

Vše, co jsem si kdy myslela, 

není vždy holá pravda. 

Až spatřila jsem JI,

prozřela jsem.

Už žándou pomluvu neslyšela jsem.

Bůh moří a lodí vrah,

oceánu je postrach.

Jeho dcera je však jiná,

jemná jako mořská pěna.

Říkali mi:

,,Až uzříš ji,

ten postrach,

už nikdy nepoznáš žádný strach."

Když postavíš se své zlobě,

zbyde jen kousek ke svobodě.

Tak nezlob se,

nech se vést,

křídla vln Tě budou nést.

Již znám ji teď,

díky ní poznala jsem širý svět.

To, co do nekonečna září,

jako dobro se vždy tváří.

Ale ona, tichá jako mořská pěna,

zbavila mou duši pout,

nechala mě navždy plout. 

Byla jsem si jista, že to dokážu.

Teď už vím, co JÍ vzkážu. 

,,Poseo, zbavilas mou duši pout,

teď si můžu volně plout.

Tváří v tvář, čelit strachu,

teď už mě nevyleká ani Král vrahů."

To, co jsem dokázala,

dokázat jsem chtěla.

Teď už vím, kde ukrývá se mořská pěna.

Daleko, dále než za obzor,

jen tam spatříš JEJÍ vor.

Vím, že dopluješ až za obzor,

protože touha je krutější než mor.

A tehdy, až JEJÍ loď spatříš,

do zrádných hlubin se ponoříš.

Věř mi, nejsem vrah,

nech svou duši plout, 

poznej, jaké je to,

neznat strach. 

 

Potop se ve známém místě pod vodní hladinou,

tam, kde vzduch čpí nejen rybinou. 

Ty znáš ten odér, znáš ten pach,

tak ponoř se a neměj strach.

Světlo nalezneš v hlubinách.