Chceš dál pomalu umírat či mně navěky milovat?

Proč je tak těžké se ptát?

Sama hlubinám vzdorovat.

Vzdouvej se a pluj,

jen až ke mně nedopluj.

Zahalena záští,

skryta před stíny,

halena temnotou,

náhle světlo pronikne černou tmou. 

Na dně nejhlubšího oceánu,

i tam dokážeš nalézt světlo,

já však nemůžu dál,

dokud mi to nepřikáže sám Moří král.  

Hluboko, daleko pod mořskou hladinou,

jen tam jsem skryta před temnotou.

Zahalena milosrdnou hlubinou,

nikdo mě nemůže objevit.

Nikdy to nedokážete,

neumíte mě zlomit.

Lásku jsi mi dal,

úsvit mi ji vzal.

Ty můžeš jít dál,

jen dokud při tobě stojí celý sál.

Ale já? Co já mám?

Úsvit strach všechen neodvál.

Věř mi, navždy tě budu milovat,

ty toho možná budeš litovat.

Není nic, co bych si přála jako tebe,

jsi však dál než modré nebe.

Daleko přede mnou skrytý,

cožpak zapomněl jsi na naše city?

Vím, že nikdy nepůjdeš dál,

než mně neobjevíš,

avšak když ke mně dopluješ, znovu se mi zjevíš,

s úsvitem zas brzo zmizíš.

Netušíš jak těžké je se ptát,

pomalu vnitřně umírat.

Tvá duše,

jediné, co jsem kdy chtěla,

visí na konci nekonečna.

Až potkám tě, zničí mě to?

Přadeno osudu je mi zapovězeno.

Netušíš, jak těžké je se ptát,

nekonečně někoho milovat.

Až spojíme navždy duše své,

jednou odletíme do nebe.

Proťal jsi ledy mezi námi,

roztříštil osud jako ostré kopí.

Já však nemůžu dál,

ne, dokud při mě nebudeš stát.

Zvláštní prázdnota, kterou cítím,

je proti té tvé ničím.

Prosím, nech mě ti vše odpustit.

Překonáme úsvit,

prokážeme ten nejvetší hřích.

Jen když zase zaslechnu tvůj smích.

Láska má se nikdy nerozplyne ve vlnách,

i když musí čelit krutým tmám.

Nikdy nepodlehnu hlubinám, dokud mám tebe,

avšak bojím se, že ztratím sebe.

Nebudu se bát,

nechám se vést,

křídla tvá mě budou nést.

Jaké je to navždy milovat?

Opustit celý svět,

každý nám může závidět.

Dále a dále vlnami proplouvat,

spolu sevření ve vlnách.

 Navždy na tebe budu čekat,

dále temnotám vzdorovat,

jen když přijdeš

a nikdy víc neodejdeš.

Ani nevíš, 

jak bolí mě srdce mé,

jako když nůž mlhu rozčísne.

Nemůžu tě dále milovat,

protože toho možná budu litovat.

Co může být horší než smrt?

Můžeš někoho nenávidět,

lidi potají zabíjet,

ale nejhorší je pomalu umírat,

do temnot se jistě prodírat.

Srdce mé bude navždy bolet,

po tvé lásce nikdy se nezahojí,

tvé oči pro mě slzy roní.

Nemám koho, nemám proč milovat, 

avšak duše má bude navždy putovat.

...Putovat do tvých snů, než zhojí se,

zárodek staré lásky zrodí se.

Ani nevíš, jak jsem tě kdy milovala,

teď na tebe čekám,

neviditelná jako mlha..

Chceš tu už navždy stát?

Pomalu, ale jistě umírat.

Já tě budu navždy milovat,

i kdybych toho měla litovat.

Řekni, jakou cenu mám zaplatit,

za tebe mi stojí celý svět,

naši lásku nám může kdekdo závidět...